Obnova začala

Rozlomené části musely zpátky k sobě. To zajistilo tradiční lepidlo Duvilax (https://1url.cz/ZezMc). Protože byla křesílka lakovaná tmavohnědou barvou, kterou jsme zrovna nepotřebovala, povrchová vrstva musela dolů. A to jednoduché nebylo. To asi znáte. K odstra-nění laku jsem používala ocelové škrabky zvané cidliny. Ty můžete zakoupit např. zde https://1url.cz/0ezMC. Dá se pracovat i se skleněným střepem, ale ten vás taky při jen menší neopatrnosti může pěkně pořezat.

Jak vidíte na fotografiích níže, v pórech bukového dřeva zůstalo trochu barvy - to jsou ty tmavé čárky ve dřevě, které ale nakonec udělaly dojem starobylosti. Prostě žádná Ikea!              Nakonec jsem použila elektrickou excentrickou brusku a smirkový papír, ten poslední měl zrnitost 240.

Šelaková politura

Dřevo bylo suché a nemělo jiskru. Abych ho zvýraznila a scelila, protože po odstranění laku moc jednotně nepůsobilo, natřela jsem jej dvakrát světlým šelakem (https://1url.cz/vezzz). Použila jsem k tomu štětec s jemným kozím chlupem (https://1url.cz/2ezKL). Po prvním šelakovém nátěru jsem povrch vysmirkovala (zrnitost 400-600) a nakonec štětcem nanesla dvě vrstvy tvrdého vosku značky Osmo.

Konečná

Čalouník dal křesílkům nový kabát a teď jsou jako nová. Ale mají duši. Opravdu žádná Ikea. Trvalo mi to pár týdnů, ale výsledek za to stojí.

Křesílka navrhli designéři Karel Koželka a Antonín Kropáček. Na Milánském trienále získala v roce 1946 stříbrnou medaili v kompletu s konferenčním stolečkem. Letos je to už 80 let od tohoto ocenění. Stoleček mám a ještě na něj přijde řeč.